Zbláznil jsem se?

Jel jsem se svou babičkou na motorovém nafukovacím člunu po Dyji. Už jsme se vraceli domů, když v tom mě babička upozornila, že na břehu (krásně na dosah) je bílý králík, který vypadá naprosto paralyzovaně, jako by o nás nevěděl.

Mě samozřejmě nemohlo napadnout nic lepšího, než pokusit se ušáka chytit. A světě div se, podařilo se mi to. Původně jsem mu plánoval dát za uši, že si ho uděláme k nedělnímu obědu, ale potom kolem plula nějaká jiná loď, tak jsem ho raději pustil. Sleduju králíka, jak si sedí na břehu, když v tom skočil do vody a promptně přeplaval na druhý břeh. Prohlížím si ho, protože mi to nějak nesedí. Má nějaký divný ocas. Sakra! On to byl bobr! Moc nechybělo a k obědu bychom sežrali bobra. Kdoví jak chutnají taková bobří žebírka. Teď mě ještě dodatečně napadlo, že pokud to byl bílý králík, tak musel být bílý i bobr, což normálně nebývají. Takže řešení je jediné: byl to vzácný bobří albín.

Plavili jsme se s babičkou dál, když se k nám začalo přibližovat nějaké cizí plavidlo. Pochopitelně jsme zbystřili, protože lodní doprava na Dyji se nedá označit za právě frekventovanou. Na lodi byla nějaká žena, která se nejspíš hlásila k hnutí greenpeace. A že prý nás viděla a má důkazy. Tak se ptáme o co jde, že o ničem nevíme. Viděla, jak jsme chtěli ublížit bobrovi. Má fotky. Tak jí říkám, ať mi to ukáže. Bylo to zvláštní, ale v místech našich obličejů byly fotografie vždy tak rozostřené, že jsem ji musel s politováním informovat, že na nás prostě nic nemá. Ona to nesla trochu nelibě a na lodi se nám rozbrečela. Tak jsme ji s babičkou ukonejšili, že příště jistě bude při lovu pytláků úspěšnější. Ale teď ať jde radši zase číhat, protože co kdyby po tom bobrovi šel někdo jiný?

Štěstí je, že po tomhle snu přišlo sladké probuzení, protože bych opravdu nechtěl mít oplétačky se zákonem za konzumaci chráněného bobra evropského, navíc v bezbarvé albíní verzi.

Zkouškové

A je to tady. Opět období neklidného spaní, buzení se ze snů, které jsou tak hrůzostrašné, že je člověk vlastně rád, že se probudil. Ano, máte pravdu - mluvím o zkouškovém.

Minulý semestr se mi zdálo, že jsem přišel ke zkoušce ze Struktury a funkce buňky v obleku, krásně ustrojen, s kravatou - ovšem jsem si zapomněl jednu poměrně důležitou věc - košili. Vypadal jsem opravdu úchvatně, když mi ze saka lezly chlupy mé mužné hrudi a měl jsem jít na ústní. Naštěstí vše dopadlo dobře a já jsem se probudil. A ve skutečnosti to dopadlo ještě lépe - dostal jsem A.

Aby se člověk nemusel učit, udělá prakticky cokoliv, jen aby to ještě aspoň o chvíli odložil. A tak se studentské pokoje, normálně během semestru zaskládané nepořádkem, naráz mění v nejčistší místnosti v domě, internetové připojení je vytíženější než kdy jindy, protože student "musí" stahovat nové seriály, filmy, hry a podobně. Taky naráz všichni dostanou velkou chuť si jít zacvičit nebo zaběhat, i když normálně by se při slově sport jenom zděšeně otřepali.

U některých tahle snaha odkladu práce dojde tak daleko (a jistě netušíte, o kom mluvím), že se rozhodnou poprvé v životě založit si svůj vlastní internetový blog, na kterém budou popisovat své útrapy. Musím říct, že z jistého úhlu pohledu tohle vlastně bylo efektivní - odložil jsem práci o dalších 30 minut, a navíc jsem si vsugeroval pocit, že dělám něco produktivního, tvůrčího - vždyť já přece píšu literaturu pro masy, které jistě budou rády, že si mohou číst o mých pocitech.

A teď se už vážně jdu učit - i když, jak o tom tak přemýšlím, nemůžu se přece učit u stolu, na kterém je tolik věcí, prva ho poklidím, a pak na to vletím ve velkém stylu - teda až si uvařím svůj "genius tea" na podporu myšlení.